Společně si povídat je lepší než na sebe křičet                                               

Jsem kluk, co chodí na základní školu, a jak všichni okolo mě říkají, začíná se mnou cloumat puberta. Od malička mě vychovávali prarodiče, máma k nám občas přišla, ale většinou ji nezajímalo, jak se mám, potřebovala se spíš najíst a tak trochu mně nebo prarodičům vynadat, že zase něco děláme špatně. Děda se mi hodně věnoval, chodil se mnou ven, dělal mi doprovod do školy. Nevýhodou bylo, že mě chtěl mít pořád na očích, takže jsem moc kamarádů neměl, vlastně jen spolužáky ve třídě. Docela často byl doma kravál, babička hodně křičela, dostal jsem i pohlavek. Byly chvíle, kdy jsem musel mlátit hlavou do zdi a také křičet, aby mi bylo lépe. Někdy na nás klepali i sousedi, asi proto, že měli starost. Chodily k nám paní ze sociálky, ale s těmi jsem se moc nebavil, měl jsem to zakázané a navíc jsem pokaždé dostal ten hrozný tik. Tyhle facky měly i své výhody – třeba když jsem dostal chuť na pizzu, děda ji šel večer koupit, babička mi smažila skoro každý den mé oblíbené hranolky, nemusel jsem se ani pravidelně koupat a čistit si zuby. Hodně šťastné chvíle jsem zažíval s tetou. Chodili jsme spolu na různé výlety, občas jsem u ní mohl přespat. Když se ale babi s dědou kvůli něčemu rozčílili, nemohl jsem s tetou dělat vůbec nic, ani ji vídat. Teta je ovšem bojovnice a snažila se být se mnou. Vlastně se mi snažila pomáhat vždycky, když jsem potřeboval. Jednu dobu k nám chodily paní ze sociálky častěji, babi s dědou museli chodit také k soudu. Nechtěli mi říct proč, pověděla mi o tom až teta a ty paní. Budu se stěhovat k tetě, řekly mi. V našem novém bytě mám svůj vlastní pokoj, mohu si občas přivézt kamarády, chodím sám do školy a také s kamarády ven na kolo. Děda za námi chodí, i babi, ale za tou chodíme občas do nemocnice, protože je nemocná. Teta udělá třeba sváteční oběd a společně si povídáme. Je to lepší než na sebe křičet. Musím se teď víc učit, být více zodpovědný, čistit si zuby a dodržovat pravidla. Zpočátku mi to vadilo, ale teta mi s tím pomáhá, takže dobrý. Bydlení s tetou je prima, a když chci, můžu vidět klidně každý den i dědu s babi.

Chlapec v pěstounské péči tety, 12 let

 

Když dítě začne „zlobit“

U devítileté dívky, která vyrůstá v pěstounské péči vlastní babičky, se začaly náhle objevovat problémy v chování doma i ve škole – negativismus, výrazný vzdor, neklid a nervozita, která jí dělala potíže hlavně ve školní práci.  Konzultaci s psychologem doporučila klíčová pracovnice, která rodinu dobře znala a podpořila pěstounku v nutnosti situaci řešit. Psycholožka nejprve pracovala s dívkou, aby porozuměla jejímu chování v kontextu celého jejího životního příběhu, a poté konzultovala vše s pěstounkou. Dívka v té době procházela náročným obdobím plným změn, kdy do rodiny přibyla její sestra, která do té doby žila u matky. Dále začala dívka vnímat některá rodinná tabu, o kterých se dozvídala svojí vlastní zvídavostí. Prostřednictvím psychologických konzultací mohla pěstounka lépe porozumět projevům její vnučky a přizpůsobit tak výchovu a celkový přístup k dívce. Více otevřeně hovořila s dívkou o její původní rodině nebo se snažila „spravedlivě“ rozdělovat pozornost mezi obě svěřené vnučky.

 

Nepřišla jsem o mámu                                             

Jsem holka, kterou chvíli po narození vychovávala maminka, poté prateta s prastrýcem, nyní pěstouni. I přestože se o mě maminka nedokázala starat, stále na ni myslím a chtěla jsem ji vídat. Díky doprovázející organizaci a pozitivnímu naladění pěstounů byly nastaveny pravidla kontaktů s maminkou a mým mladším bratrem v prostorách DOMUS. U pěstounů jsem spokojená a zároveň můžu pravidelně vídat maminku i bratra, což je prostě fajn.

 

Puberťačka v péči babičky – když máma brala drogy, byly jí 3 roky

S Míšou to začalo být v pubertě těžké, jsem její babička a mám ji od 4 let. Moje dcera si našla kluka, který ji stáhnul k drogám, a i když už drogy nebere, nežije takový život, aby se mohla o Míšu starat. Měla jsem strach, aby Míša nedopadla jako máma. Najednou jí začali zajímat kluci, odmlouvala, nechtěla se učit a chtěla chodit pozdě domů. Pak přijde někdo, že se musím jako pěstoun vzdělávat. Abych to měla co nejdřív za sebou, rozhodla jsem se jet na týdenní pobyt. Musím říct, že kdybych se tyto informace měla možnost dozvědět dříve, mohlo být všechno jinak… Pomohla nám rodinná terapie. Měli jsme možnost pochopit se navzájem a říct si, čeho se bojíme. Společně jsme vytvořili dohodu, která funguje, a jsem ráda, že Míša má možnost probrat si to, jak se u mě má, taky s někým mladším. Míša si se sociální pracovnicí rozumí. Vídají se pravidelně, a to nám taky dost pomohlo.

Babička, 75 let, v pěstounské péči má vnučku Míšu, 16 let

 

Chtěli jsme někomu pomoct

Máme už dospělé děti, které s námi nežijí, a já si říkala, že máme volné dětské pokoje, vnoučata zatím nejsou v plánu, a že bychom tak mohli někomu pomoct. Oslovili jsme Domus a od té doby jsme byli pravidelně v kontaktu. Než jsme kluky dostali do své péče, trvalo to asi více než rok. Cítila jsem, že máme oporu, že na to nejsme sami a že někoho zajímá, že my chceme někomu pomoct. Ale není to lehké, kluci potřebují hodně péče, napřed byli takoví stydliví, ale teď oba mají problémy ve škole. Řešíme individuální plány, chodíme k psycholožce. Naše sociální pracovnice z Domusu nám pomohla v jednání se školu a s psycholožkou Domusu jsme spokojení. Na začátku mi nenapadlo, že to bude tak náročné. Kluky už bysme zpátky nedali, ale jsem ráda, že máme takovou podporu.

Pěstounka, 52 let, ve společné pěstounské péči má s manželem sourozence Jáju, 8 let, a Páju, 6 let

 

Bylo toho na nás moc – nechápala jsem, proč se Toník tak chová, když mu chceme pomoct

Tondu máme v péči už 5 let, byl zanedbaný, hltal, pořád si schovával jídlo, měl výbuchy vzteku, to se všechno zklidnilo. Ale když začal chodit za školu, tak jsme nevěděli, co s tím. V té době začala platit ta dohoda o výkonu pěstounské péče, takže jsme museli začít spolupracovat kromě s OSPOD i s centrem Domus. Nemyslela jsem, že to k něčemu bude, ale možnost pravidelně si to s někým probrat, využít rodinnou terapii a poradenství etopeda, to všechno pomohlo tohle náročné období přečkat a nastavit jasné hranice, ve kterých Tonda funguje. Teď ví, že ho máme rádi, i když máme i vlastní dceru Simonku, a ta ho má taky ráda.

Pěstounka, 42 let, v pěstounské péči Toník, 11 let

 

Pomohlo mi poznat ostatní náhradní rodiče

Hodně mi pomohlo poznat ostatní prarodiče. Překvapilo mě, kolik nás je a že ty příběhy jsou hodně podobné. Pořád mi bolí, že jsem nedokázala dobře vychovat svoji dceru a mám o vnučku strach. Po víkendovém vzdělávání jsem o tom začala hodně přemýšlet, setkala jsem se tam s jiným pohledem a společně jsme to pak ještě rozebírali s pracovnicí centra Domus. S vnučkou Samantou teď píšeme dopis mámě. Vím, že je ráda, i když já to mámě nemůžu odpustit.

Babička, 61 let, v pěstounské péči Samanta, 12 let

 

Myslel jsem, že je to stejné jako vychovávat vlastní děti

Jenomže Marek byl jiný než naše děti. Těšil jsem se, že máme kluka po těch našich třech velkých holkách a že to oproti tomu vychovat tři holky bude sranda. Byly chvíle, kdy jsem toho měl plný zuby, záchvaty vzteku, věčné zapomínání, ničení věcí. Manželka se ho furt zastávala, pak se přidaly ještě holky, a to už bylo moc. Byl jsem naštvaný i na sociální pracovnici. Užitečné bylo, že jsme se scházeli mimo domov, psycholog, rodičovská skupina. Pomohlo mi to dívat se na Marka jinak. Smířil jsem se s tím, že to nebude jako vychovávat vlastní děti. S Markem teď máme pravidelně čas jen pro sebe. Hrajeme spolu fotbal nebo chodíme plavat. Hledáme tak k sobě cestu. Sociální pracovnice nám taky pomohla s přípravou do školy, to hlavně manželce, já na to nemám nervy. Ale zlepšilo se to.

Pěstoun, 47 let, v pěstounské péči Marek, 9 let